Bulletin
Srpen 2009, číslo 46
Plynový motor E.ŠKODA v Lysicích
- Doc. Ing. Branislav LACKO, CSc.
- Fakulta strojního inženýrství, VUT v Brně
K hraběcímu velkostatku v Lysicích patřil i vodní mlýn, který vybudovala hraběcí rodina Dubských z Třebomyslic. Mlýn byl postaven na Lysickém potoku za obcí, kde potok protéká přes louky směrem k samotě Perná a dále směrem k obci Bořitov. Pro zadržování vody byla vybudována na louce za obcí hráz, která vytvořila menší rybník, z něhož se přes stavidlo a náhon vedla voda na mlýnské kolo.
Přestože ještě v počátku 19. století byl mlýn významnou složkou hraběcího velkostatku, ke konci 19. století začal ztrácet na významu. Bylo to zejména v důsledku několika faktorů, které ovlivňovaly vydatnost Lysického potoka:
- Pole se neustále rozšiřovala na úkor lesů, které byly hlavní a přirozenou zásobárnou vody, takže vody ubývalo.
- Kolísání vydatnosti potoka bylo stále větší a malý rybník nestačil kompenzovat tyto výkyvy, což se projevovalo v častých výpadcích činnosti mlýna, právě když bylo potřeba zajistit mletí.
- V té době byla celá řada roků s malými srážkami.
Přitom tehdy již na nedaleké větší řece Svitavě byla celá řada mlýnů, ve kterých bylo snadné obilí podle potřeby levně semlít.
Proto poslední hrabě Albrecht Dubský o něj ztratil zájem a prodal ho Antonínovi Škabalovi z Lysic krátce po 1. světové válce. Ten vedl mlýn v hraběcích službách, takže byl s jeho provozem dobře seznámen a od hraběte ho výhodně koupil.
Problémy s nedostatkem vody však přetrvávaly, a tak jeho mladší bratr Stanislav Škrabal se mlýn kolem roku 1930 rozhodl modernizovat využitím jiného zdroje energie, než bylo do té doby 6 m vodní kolo se svrchním náhonem.
Volba padla na plynový motor, který Stanislav Škrabal zakoupil u firmy E.ŠKODA v Plzni. Tato firma tehdy zahájila výrobu těchto motorů o výkonu 20 HP. Motor byl jednoválcový, s jednoduchým klikovým mechanismem a setrvačníkem. Konstantní otáčky byly udržovány prostřednictvím odstředivého regulátoru otáček.
Zdrojem dřevního plynu byl kotel, který Stanislav Škrabal zakoupil v nedalekých Petrovicích.
K pohonu mlýnských strojů byl zřízen rozvod řemenovým transmisemi.
Fotografie plynového motoru byla získána z archivu muzea ŠKODA Plzeň. Skutečnost, že se jedná tehdy instalovaný typ plynového motoru, potvrdil autorovi pan Pavel Škrabal, který měl možnost motor vidět jako malý chlapec.
Kotel na dřevní plyn nedodával potřebné množství plynu. Proto pan Škrabal zakoupil kotel na svítiplyn, který při koksování vyráběl více plynu.
Provoz motoru nebyl bez problémů. Pan Antonín Škrabal vzpomínal, jak jednou, kdy stroj nepracoval dobře, se rozhodl stroj zastavit, a začal ho opravovat.
Do strojovny uniklo větší množství jedovatého plynu a on se přiotrávil. Zachránil ho starší bratr,
který ho naštěstí brzy našel, jak leží na zemi vedle stroje a vytáhl ho na čerstvý vzduch,
kde na čerstvém vzduchu opět nabyl vědomí. Pan Ant. Škrabal, který umřel v roce 2006, se dožil 91 let.
Ještě v roce 2004 při svém vzpomínání uváděl, že tehdy byl motor pro Lysice velkou senzací.
Ba i sám hrabě se na něj přišel podívat.
Po 2. světové válce ubývalo požadavků na mletí v souvislosti s nástupem elektrických mlýnů. I pan Antoním Šrabal, přestavěl mlýnské stroje na elektrický pohon a na své vlastní náklady přivedl elektrický proud do mlýna, čímž se velmi zadlužil. Ale nepříznivé postavení soukromých živnostníků v poválečné době způsobilo, že již v roce 1948 byl mlýn jako provozovna zrušen.
K demontáži stroje došlo v první polovině padesátých let a zbytky stroje byl možno několik let vidět za budovou mlýna, jak ukazují snímky z roku 1976.
Firma Škoda vyráběla plynové motory vlastní konstrukce. Tento motor byl opatřen na válci (viz snímek torza válce) mosazným štítkem: E.Škoda Plzeň, který se podařilo autorovi získat před šrotací zbytků motoru.
Tímto štítkem byly, podle informací pracovníků muzea Škoda Plzeň, označovány výrobky jen do roku 1899. Takže se jedná o jeden prvních plynových motorů ještě původní továrny zakladatele. Protože pak byly výrobky od roku 1900 označovány štítky ŠKODAWERKE. Od roku 1919 bylo používáno štítků ŠKODOVY ZÁVODY, kdy po roce 1923 přibyl k textu známý znak okřídleného šípu v kruhu.
Škodovy závody v Plzni vyráběly později v 20-30 letech řadu moderních plynových motorů. Ať již ve stacionárním provedení jako elektrické agregáty nebo jako zdroje elektrické energie v mobilním provedení.
Pojízdné elektrárny se používaly především při výstavbě silnic, na odloučených stavbách a jinde, kde nebyla tehdy ještě dostupná elektrická síť.
Příspěvek byl napsán u příležitosti 700. výročí obce Lysice (okr. Blansko). Obec slavila toto výročí u příležitosti první písemné zmínky z roku 1308.
Historie popisovaného motoru ukazuje počátky nástupu pístových strojů v okrese u takových provozoven, jakými byly např. mlýny. Plynové motory na dřevní plyn byly předchůdci malých vodních turbín, které pak postupně po 2. světové válce umožnily pohánět mlýnské stroje elektrickými motory. Zároveň případ ukazuje pronikání výrobků firmy Škoda do lysického regionu.
Autor B. Lacko je členem Klub ASI Brno
Poděkování: Autor děkuje za pomoc při získání fotografie sestavy plynového motoru, dalších fotografií a řady informací pracovníkům Muzea ŠKODA v Plzni. Rovněž děkuji rodině Škrabalových v Lysicích za poskytnutí řady vzpomínek, které se týkaly provozování plynového motoru ve mlýně „Na Hrázce“.
Formule F1 ve školách
Před deseti léty byl v Anglii odstartován projekt F1 ve školách. Jeho autorem nebyl nikdo jiný než Bernie Ecclestone, předseda Společnosti F1. Cílem tohoto projektu byla snaha získat u středoškolské mládeže v „problematické“ věkové kategorii 15 až 19 let zájem o technické obory a týmovou spolupráci prostřednictvím atraktivní problematiky závodů Formule F1. Soutěž se rychle rozšířila po celém světě – po prvním šampionátu (tehdy ještě jen národním) v roce 2001 v Anglii začaly přicházet týmy z dalších zemí, takže už v roce 2004 se mohl konat první světový šampionát, druhého světového šampionátu v roce 2006 se zúčastnilo už 18 zemí, až postupně čtvrtého v roce 2008, který se konal v Kuala Lumpur se zúčastnilo 30 států a do soutěže v jednotlivých státech bylo celkem zapojeno 9 milionů studentů! Je přitom o co soutěžit – kromě trofeje Bernieho Ecclestona získá výherce stipendium na londýnské universitě v oboru Automobilový inženýr.
Soutěží tří- až šestičlenné týmy, v nichž každý člen má přesně určenou funkci. Tým musí navrhnout a vyrobit podle technických dispozic soutěže malý model formule F1, poháněný výtokem paprsku z bombičky s CO2 , otestovat jej a připravit obchodní plán (musí si sám zajistit i sponzory). Musí se naučit pracovat se systémy CAD a CAM, upravit design podle výsledku testování ve virtuálním aerodynamickém tunelu, zpracovat přenos dat CAD do CAM vygenerováním NC dat a vyrobit model pomocí NC stroje. Musí zvládnout a samostatně provést i konečnou úpravu povrchu. Ve výsledku se hodnotí všechny tyto činnosti, tj. nejen výsledky závěrečné rychlostní zkoušky na závodní dráze. Tým musí presentovat výsledky své práce před komisí, která hodnotí i předloženou dokumentaci, vlastní presentaci a marketingové zpracování.
Licenci projektu pro Českou a Slovenskou republiku vlastní firma BPA sport marketing a.s., která je též hlavním organizátorem soutěže u nás, a která se od roku 1993 zaměřuje na marketing, reklamu a sponzoring různých sportovních projektů. Technickým partnerem projektu je společnost 3E Praha Engineering a.s., která se od svého vzniku v roce 1990 zaměřuje na prodej a podporu CAD/CAM systémů (specielně SolidWorks, SURFCAM). Školy byly seznámeny s projektem a se všemi technickými podmínkami začátkem školního roku 2008/2009. Závody proběhly dvoustupňově – pro moravské školy ve dnech 21. a 22.března v Brně v prostorách Integrované střední školy automobilní, pro školy z Čech 28. a 29.března v Kolíně v prostorách Střední průmyslové a jazykové školy. Ředitelé a jejich zástupci na obou těchto školách ukázali nesmírnou obětavost a pochopení pro tento projekt (a podle toho jak obě školy vypadají, řekl bych, že nejen pro tento projekt, ale pro výuku vůbec!). Celostátní kolo se uskutečnilo 25.dubna 2009 u příležitosti výstavy Auto Praha 2009 v Praze-Letňanech. Soutěže se zúčastnilo po 14 týmech z Moravy a z Čech, z nichž vždy 6 nejlepších postoupilo do celostátního kola. Úroveň všech závodů byla velmi dobrá, atmosféra výborná, všechny týmy, které postoupily do celostátního kola dokázaly ještě viditelně zlepšit svoje presentace a nebylo jednoduché skutečně objektivně posoudit dosažené výsledky. Kromě celkového pořadí se ještě zvlášť hodnotilo a odměňovalo nejlepší marketingové zpracování, nejlepší konstrukční a výrobní řešení a nejrychlejší model. Hlavní cenu a současně i cenu za nejlepší konstrukci si odnesl jak v českém kole, tak i v celostátní soutěži tým ze střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické z Českých Budějovic, ale v těsném závěsu za nimi byly týmy ze SPŠ na Třebešíně (Praha) a SPŠ z Třebíče. Cenu za nejrychlejší model (díky nulové penalizaci) si odnesl tým ze SPŠ v Letohradu.
Všech soutěžních kol jsem se zúčastnil jako člen poroty, která posuzovala konstrukci a výrobu, včetně presentace. Měl jsem možnost promluvit si prakticky se všemi soutěžícími a i s některými jejich učiteli. Bylo to mne setkání s generací mých vnoučat, která jsou nyní právě v této věkové kategorii. Vím, že značná část mé generace nemá o této věkové kategorii vždy to nejlepší mínění, a to jak co do vztahu k učení a k pracovní morálce, tak i co do chování. Byl jsem proto zvědav na to, s čím se zde setkám.
Překvapilo mne, že na seznamu účastníků se neobjevily některé známé průmyslové a střední školy, z Prahy a z některých větších měst jak v Čechách, tak i na Moravě. Specielně toto je vizitkou kantorů, kteří buď nedocenili význam takové akce a nedokázali o ní přesvědčit své studenty, nebo nechtěli riskovat případné horší umístění. Na druhé straně ti, co přijeli (většinou se svými obětavými a nadšenými kantory), příjemně překvapili. Vytvořili vesměs dobře spolupracující týmy a ani v nejvypjatějších situacích jsem nazaslechl (jinak v této generaci častá) „nesalonní“ slova a oslovení. Bojovili v duchu fair play, dovedli přiznat své nedostatky (až na jednu výjimku, a i tam to byl spíše vliv kantora) a měli nefalšovanou radost ze svých výsledků. Ve velké většině věděli o čem mluví a dovedli si i leccos nastudovat nad rámec školní látky, i když bylo zřejmé, že patřili spíše k těm lepším žákům. Obdivuhodné to bylo zejména u žáků gymnasia v Olomouci, pro které problematika CAD/CAM systémů je zcela mimo učební osnovy. Navíc, překvapily mne i jazykové znalosti u některých členů týmů na předních místech . Aby se mohli s potřebnými poznatky seznámit v tisku, nebo na internetu, museli – chtě nechtě – angličtinu poměrně dobře zvládnout.
Znovu se tak potvrdil poznatek známý i z jiných soutěží žáků středních škol (např různých mezinárodních olympiád), že dokážeme-li tuto generaci vhodným způsobem zaujmout, nemusíme mít o ni obavy a oni sami se mohou směle rovnat dobrým studentům jiných zemí. Je jen škoda, že to dokážeme jen prostřednictvím takovýchto soutěží, a že ten zájem v nich nevybudí školy samy už v základním studiu. Rozhodně však stojí za to, aby Asociace strojních inženýrů věnovala i v dalších letech této akci svojí pozornost a aktivně se do tohoto projektu zapojila.
Rudolf Dvořák, Ústav termomechaniky AVČR
Moderní defektoskopie a úloha České společnosti pro NDT
Většina běžné lidské populace si naprosto není vědoma toho, jak obrovský prospěch má každá technicky vyspělá společnost z praxe nedestruktivního zkoušení a považují to za samozřejmost. Avšak dojde-li ke katastrofě následkem toho, že člověk správně a dostatečně nevyužil možností nedestruktivních zkoušek k zajištění bezpečnosti a zanedbají-li vedoucí pracovníci svoji odpovědnost za prosazení požadavků bezpečnosti, pak dochází k tragédiím, které nebyly nutné.
Pokud jde o vlastní obor nedestruktivního zkoušení materiálů a konstrukcí všichni jsme svědky toho, jak se z původních čtyř až pěti základních metod – prozařování, ultrazvuk, magnetické, kapilární a příp. vizuální metody – postupně vyvinul rozsáhlý obor, který aplikuje nejnovějších poznatky vědy a techniky a který široce využívá možnosti moderní výpočetní techniky. Jsou zdokonalovány metody a systémy vyhodnocování, zavádí se nové metody zkoušení – neutronová radiografie, termografické metody, holografické zobrazovací systémy, metody magnetické rezonance, tomografie aj. Široce se využívají možnosti zpracování velkého množství dat. Statistické metody umožňují identifikaci významných trendů, anomálií a vzájemných vztahů mezi různými databázemi a vstupy nových dat. Pokrok v oblasti komunikačních systémů umožňuje detekci, přenos a analýzu dat ze zkoušených objektů na dálku a jejich on-line zpracování. Nové systémy umožňují využití počítačové grafiky založené na bitovém zobrazování, videozobrazování, rektifikaci obrazu do nových souřadných systémů a použití dalších nástrojů k zvýraznění obrazu. Možnost přímého srovnání obrazů vytvořených odlišnými postupy pak umožňuje zlepšení rozborů a dosažení dokonalejších vazeb mezi různými zkušebními metodami. Charakteristickým rysem moderní defektoskopie je tedy vzájemná kombinace dříve samostatných metod. S rozvojem intenzifikace technologických procesů nastupuje také rozvoj automatizovaných zkušebních postupů pracujících v reálném čase. Stále větší důraz je kladen na počítačové zpracování zjištěných indikací. Důvodem je samozřejmě omezení subjektivního vlivu lidského činitele na výsledek zkoušky.
Naznačený vývoj však nesnižuje úlohu člověka, naopak úkoly, které stojí před moderní defektoskopií vyžadují stále dokonaleji teoreticky i prakticky připravené odborníky a tedy klade mnohem vyšší nároky na profesní přípravu pracovníků. Výchova kvalitních defektoskopických odborníků by měla mít komplexní charakter se zaměřením na oblast materiálovou, technologickou a metodicko-aplikační s dostatečnými znalostmi fyziky, mechaniky a i výpočetní techniky. To vše samozřejmě přiměřeně k danému kvalifikačnímu stupni pracovníka.
Kvalitní vzdělání tohoto druhu by měly poskytnout profesionálně vybavená pracoviště, jakými jsou vysoké školy nebo jiná odborná komplexně vybavená pracoviště, která spolupracují s širokou plejádou odborníků z teoretické i praktické oblasti. Zde vznikl v uplynulých dvaceti letech zřejmě největší problém současné defektoskopie. Postupně byla opuštěna úspěšná tradice postgraduálního vzdělávání, která trvala od poloviny 60tých let do počátku let 90tých. Bohužel řada tehdy aktivních pracovníků si neuvědomila nástup komerčního prostředí a domnívala se, že bude žít z tradice a svého dobrého renomé. V tom se hluboce mýlili. Současný stav v oblasti vzdělávání defektoskopických odborníků na vysokých školách není dobrý. Největší odborníci již zestárli a postupně ze škol odešli, odborníci střední generace jsou na školách výjimkou a případní mladí zájemci o obor již téměř nemají na co navazovat. Současní studenti bohužel o tomto oboru vědí velmi málo a proto ani o studium nejeví zájem, což vede k tomu, že komplexní obor defektoskopie se na vysokých školách téměř nevyskytuje, přestože řada firem zoufale shání defektoskopické odborníky. Zde vidím jeden z významných dluhů technických vysokých škol.
Zde je také hlavní pole, ve kterém by mohly intenzivně působit profesní společnosti, které si kladou za cíl sdružování odborníků a rozvoj daného oboru – v tomto případě nedestruktivního zkoušení. Toto působení by však mělo být zaměřeno i na stávající „kapitány“ našeho průmyslu, politiky a další také „odborníky“, kteří nyní svoji stopu nesmazatelně vrývají do naší ekonomiky, do našeho průmyslu, stavebnictví, dopravy apod. Je nezbytné jim vysvětlovat, že není nejlepší cestou čekat na nějaký velký průšvih, na nějakou katastrofu – připomeňme si havarovanou jednotku ICE v Německu, katastrofální stav železobetonových mostů, nejen ve Spojených státech atd. atd.
Rozdělení Československa počátkem roku 1993 znamenalo i počátek novodobé historie České společnosti pro nedestruktivní testování (ČNDT). Tato profesní společnost defektoskopických pracovníků navázala na více než třicetiletou historii obdobné společné československé organizace, původně působící v rámci ČSVTS.
Při svém vzniku si ČNDT vytýčila za základní úkol podporu rozvoje nedestruktivního testování a to jak ve výzkumu a vývoji, tak i při použití a rozšiřování v běžné praxi. ČNDT je neziskovou společností; která veškeré své příjmy a výnosy využívá pro další rozvoj defektoskopie. Od svého vzniku se dělí na 6 regionálních a několik odborných skupin, které se snaží zaštítit některé speciální metody, případně oblasti aplikace (doprava, akustická emise, …)
Tedy co dělá ČNDT? Dělá to, co může dělat nezisková organizace bez stálých placených zaměstnanců – pro odborníky z oboru pořádá konference, workshopy, semináře, má informační webovou prezentaci. Pro školy a širší veřejnost vydává plakáty a jiné tiskoviny – mimo jiné vydala rozsáhlou publikaci Nedestruktivní zkoušení materiálů a konstrukcí (B.Kopec). Velmi těsně spolupracuje s jediným časopisem, který se programově věnuje defektoskopii - NDT Welding Bulletinem, účastní se výstav a veletrhů, pořádá informační semináře na vysokých školách. Snaží se spolupracovat s dalšími podobnými organizacemi z příbuzných oborů, jakými jsou např. Sdružení českých zkušeben a laboratoří, Asociace pro tepelné zpracování kovů, Asociace strojních inženýrů atd.
V oblasti podpory oboru působí členové společnosti v oblasti normalizace, certifikace i akreditace. ČNDT zastupuje českou defektoskopii v mezinárodních orgánech. Snaží se podporovat vznik vzdělávacích systémů pro některé komerčně méně přitažlivé obory, jakými jsou v současné době např. nedestruktivní zkoušení ocelových lan, oblast akustické emise apod. Mimochodem každoročně podpoří možnosti prezentace cca čtyř až pěti mladých kolegů úhradou vložného na významné mezinárodní konference.. .
Jako určité novum, které by mělo odrážet zvýšenou pozornost situaci na vysokých školách, by měla být vytvořena veřejně přístupná databáze výzkumných úkolů, disertačních a diplomových prací, které alespoň částečně souvisí s oblastí NDT. Vznikl by tak poměrně užitečný přehled odborníků a činností na vysokých školách a ve výzkumných ústavech, který by mohli využívat všichni zájemci o obor NDT.
To je tedy základní přehled činnosti jediné profesní společnosti, která je v naší zemi programově zaměřena na oblast nedestruktivního zkoušení. Tato poměrně rozsáhlá činnost je zajišťována díky nezištné práci mnoha kolegů, pro které nedestruktivní zkoušení není jen prostředkem obživy, ale i koníčkem a náplní života. Závěrem je nutné se zmínit i o nezastupitelné roli firemních členů ČNDT, kteří svými finančními příspěvky umožňují rozsáhlou činnost ČNDT. Významná je i podpora Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně, kde ČNDT sídlí od roku 2001.
Více informací o České společnosti pro NDT naleznete na webové prezentaci: www.cndt.cz, příp. www.csndt.eu
Pavel Mazal
prezident ČNDT
Vzpomínka na profesora Jaromíra Slavíka
* 30. 4. 1929 † 3. 6. 2005
V minulých dnech si brněnský klub A.S.I. připomněl letošní nedožité 80. narozeniny jednoho ze svých zakládajících členů a dlouholetého předsedy výboru klubu – pana prof. Ing. Jaromíra Slavíka, CSc. Jeho nedožité osmdesátiny připadly na poslední dubnový den. Svou práci na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně, v Asociaci strojních inženýrů a dalších organizacích a institucích opustil nečekaně začátkem června před čtyřmi roky ve věku 76 let.
Z jeho bohatého a tvůrčího života připomeňme, že se narodil 30.dubna 1929 v Bratislavě, studoval na reálném gymnáziu v Litomyšli a Chebu a později absolvoval strojní fakultu ČVUT v Praze. Po několika letech praxe v První brněnské strojírně nastoupil na energetickou fakultu VUT v Brně Fakultu energetickou, kde byl jedním ze zakládajících členů katedry mechaniky, pružnosti a pevnosti, která se později přesunula na strojní fakultu. V letech 1962 – 1965 přednášel mechaniku také na Vojenské univerzitě v Káhiře. Na Fakultě strojní VUT – dnes Fakultě strojního inženýrství - přednášel za dlouhá léta svého pedagogického působení prakticky všechny části technické mechaniky a byl rovněž jejím prvním děkanem po listopadu 1989.
Byl autorem mnoha skript a spoluautorem řady celostátních učebnic v oboru mechaniky, podílel se na řešení mnoha vědeckých úkolů a úzce spolupracoval m.j. především s První brněnskou strojírnou, ŽĎASem, Přerovskými strojírnami, ČKD Blansko a dalšími podniky. Výčet jeho činnosti, účastí v nejrůznějších komisích či příspěvků na konferencích a seminářích by byl velmi obsáhlý, rovněž byl členem řady dalších odborných společností a organizací, na jejichž činnosti se velmi aktivně podílel až do posledních dnů svého života.
Jako děkan FS VUT v Brně se stal v období obnovení činnosti A.S.I. prvním předsedou brněnského klubu Asociace strojních inženýrů, a pro svou aktivní činnost byl do této funkce volen opakovaně, takže ji zastával trvale až do své náhlé smrti. V jeho případě to nebyla rozhodně žádná čestná funkce, ale naopak svým úsilím a nadšením strhával k činnosti i mnohem mladší členy. Nadšení, s nímž se zapojil do snah o posílení prestiže a místa strojních inženýrů ve společnosti vedla k tomu, že byl zvolen i do senátu A.S.I. a řadu posledních let byl jeho místopředsedou. Jako místopředseda senátu A.S.I. ještě v dubnu 2005 řídil jeho tradiční jarní zasedání – tehdy pořádané ve ŽĎASu.
V době, kdy vychází tento Bulletin, uplynuly již od jeho smrti čtyři roky, ale v našich vzpomínkách a prostřednictvím výsledků své práce zůstává stále s námi. Čest jeho památce.
Výbor klubu A.S.I. Brno
Zasedání senátu 24.4.2009