Bulletin

Prosinec 2009, číslo 47

PF 2010

Obsah

Oldřich Šifner
80 LET MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE VE VÝZKUMU A STANDARDIZACI TERMOFYZIKÁLNÍCH VLASTNOSTÍ VODY A PÁRY
4
Andrea Cejnarová
CO NÁS NEJVÍCE ZAUJALO NA MSV 2009 MEZI OBRÁBĚCÍMI STROJI
8
Technický týdeník
PROF. ING. ANTONÍN PÍŠTĚK, CSC.
10
Přemysl Janíček
CHARAKTERISTIKY VĚDECKÉ ČINNOSTI A VĚDY
11
KONFERENCE TECHMAT 2009
18
NA VYSOČINĚ VÍTĚZÍ STROJE
20
TECHNICKÉ ÚTERKY
21
Redakční rada

Toto číslo Bulletinu vzniklo ve spolupráci klubu ASI MI-Pardubice a redakční rady Praha ve složení:

Prof. Ing. Františka Pešlová, Ph.D., Ing. Jan Krmela, Ph.D., doc. Dr. Libor Beneš, doc. Ing. Eva Schmidová, Ph.D., Ing. Václav Daněk, CSc., Ing. Josef Vondráček

Fotografie na vnějších stranách obálky: Prof. Ing. Františka Pešlová, Ph.D.
Fotografie na vnitřních stranách obálky: Prof. Ing. Přemysl Janíček, DrSc.

Prof. Ing. Antonín Píštěk, CSc., ředitel Leteckého ústavu fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně

Technický týdeník č. 20
Se svolením šéfredaktora Mgr. Jana Baltuse

Na specializovaných pracovištích Leteckého ústavu FSI VUT v Brně se rodí unikátní projekty včetně vývoje bezpilotních letounů nebo letounů poháněných vodíkovými palivovými články. V posledních patnácti letech se výzkumný tým Leteckého ústavu podílel na většině významných projektů českého leteckého průmyslu.

Profesor Píštěk přišel na VUT v roce 1991 po více než třicetileté práci v podnicích leteckého průmyslu LET Kunovice a Moravan Otrokovice.

Jeho prvořadou snahou bylo zapojit Letecký ústav do aktivní spolupráce s průmyslem.

Prvním reálným projektem byl ultralehký letoun KP1 U Sova, který navazoval na dřívější projekt z Moravanu Z 90 a po úspěších s těmito projekty již nebyl velký problém získat účast v projektech Ae-270 z Vodochod a mnoha dalších. Nejvýznamnější byl letoun VUT 100 COBRA, první z navrhované řady VUT, která končí až dvoumotorovými variantami. Jeho vývoj a realizaci podpořilo grantem MPO ČR, a stalo se snad poprvé v historii, kdy byl projekt řízen z akademické instituce.

Realizace by samozřejmě nebyla možná bez přispění průmyslu, a to hlavně společnosti Evektor, Kunovice a dalších spolupracujících firem. Na tento letoun je okolo dvou set objednávek a snad se brzy dočkáme sériové výroby.

Posledním úspěšným projektem je prototyp experimentálního bezpilotního letounu VUT 001 MARABU.

V současnosti je schválen grant a začínají práce na letounu s pracovním označením VUT 051 RAY na bázi VUT 001 MARABU. Letoun bude mít velmi moderní a ekologicky čistý elektrický pohon vodíkovými palivovými články. Ve světě se tyto pokusy provádějí velmi intenzivně. Projekt bude řešen ve spolupráci s fakultou FEKT VUT v Brně a firmou Jihlavan Airplanes. Letecký ústav bude jeho řešitelem a celý tým se bude muset vypořádat s mnoha náročnými problémy nejen z oblasti letadel.

Nově je připravován také projekt létající laboratoře pro nový turbovrtulový motor TP 100 z První brněnské strojírny z Velké Bíteše, speciální letoun s čistě proudovým pohonem, zástavba speciální avioniky do VUT 001 MARABU, ve spolupráci s firmou HPH se má Letecký ústav podílet na novém dvoumístném kluzáku aj.

Asociace strojních inženýrů blahopřeje panu profesorovi Píštěkovi k udělení zlaté medaile pro osobnost za celoživotní technickou tvůrčí práci a inovační činy. Pan profesor je členem poradního sboru Asociace – Senátu.

Charakteristiky vědecké činnosti a vědy

Prof. Ing. Přemysl Janíček, DrSc. VUT Brno, Fakulta strojního inženýrství, Ústav mechaniky těles a biomechaniky, janicek@fme.vutbr.cz

Příspěvek se zabývá netradiční, ovšem potřebnou tématikou: formulovat kritéria vědecké činnosti. To umožní recenzentům objektivně hodnotit vědeckost či nevědeckost recenzovaných prací (disertačních, habilitačních pod.). Vymezit „vědeckost“ vyžaduje vymezit pojem „věda“. Je zde uvedeno i členění vědy. Příspěvek nemusí číst tam, kde udělují tituly Ph.D. bez studia, na přání a počkání.

1. Úvod

Lee Smolin ve své knize „Fyzika v nesnázích“ [1] vzpomíná, jak ho oslovila četba knihy „Rozprava proti metodě“ [2] od fyzika Paula Feyerabenda: „Koukni hochu, přestaň snít! Věda není žádné filosofování v oblacích. Je to veskrze lidská aktivita, stejně složitá a problematická jako každá jiná. Dobrá věda se pozná jedině tak, že v daném okamžiku dobře funguje, že posouvá dopředu hranice našeho poznání. A neobtěžuj mě otázkami, jak se dá definovat vědecký pokrok. Definuj si ho jak chceš, a stejně bude fungovat.“ Feyerabendovy úvahy vyvolaly u Smolina potřebu vypořádat se s otázkou „Co opravdu je věda?“

Pokračoval bych ve Smolinových úvahách v tom směru, že na první pohled je zbytečné se zabývat i otázkou, jak definovat vědu. Taktéž, stejně jako „vědecký pokrok“, bude i ona sama fungovat. Existují však situace, které si většinou ani neuvědomujeme, že sice nepotřebujeme definovat vědu ale je žádoucí vymezit, co lze považovat za „vědecké“. Tuto potřebu mají všichni ti, kteří recenzuji disertační či habilitační práce, píšou posudky na grantové nebo jiné „vědecké“ projekty a možná i jiní. Takže vzniká tento paradox. Na jedné straně pro fungování vědy ji nepotřebujeme popsat, ovšem pro odpověď na otázku „Co je vědecké?“ se bez definice vědy neobejdeme, protože laicky platí „vědecké je to, co souvisí s vědou“.

Smolin se potřeboval vypořádat s otázkou, co je věda, já zase s otázkou, co je vědecké. Odpověď na ni si vyžaduje nejprve odpovědět na Smolinovu otázku.

V duchu systémové metodologie ([3], str. 32) tak vzniká tato problémová situace: Pro současnost je charakteristické, že existuje „vakuum hodnotících kritérií“, co je a co není vědecké. Situace se musí změnit v tom, že je nutno vytvořit kritéria pro „vědeckost“ poznatků a tím naznačit, co by mělo i co by nemělo být považováno za vědecké. K tomu je žádoucí formulovat charakteristiky vědy.

2. Komplexní charakteristika vědy

Řešení jakékoli problémové situace vyžaduje použít činnosti informační, hodnotící, tvůrčí, rozhodovací a výkonné [3]. Nejprve je tedy nutno získat informace o tom, co je v současnosti považováno za vědu. Informace je nutno zpracovat a tvůrčím způsobem se rozhodnout jak z nich naformulovat komplexní charakteristiku vědy.

Z rozsáhlých analýz současných definic vědy a z analýz filosofie vědy, realizovaných v připra-vované publikaci [4] a s přihlédnutím k názorům našeho filosofa B. Fajkuse [5], vyplynulo, že v těchto definicích se vyskytovaly tyto pojmy: soustavná a kritická snaha, aktivita, pravdivé a obecné poznání, pravdivost, přesnost, ověřitelnost, strukturovanost, systematické poznávání nového, dokazatelnost, reprodukovatelnost poznatků, použití vědeckých metod, posuzování „vědeckosti“ dosaženého vědci, praktická aplikovatelnost atd.

Vznikla tak následující komplexní charakteristika vědy:

Věda je abstraktní objekt s těmito charakteristikami:
  1. Věda je soustavná, cílená tvůrčí, činnostně strukturovaná, organizovaná a převážně kolektivní aktivita vědců v podobě bádání a poznávání, která má charakter vzájemně propojených procesů, začínajících tvorbou hypotéz, přes jejich testování (z hypotéz se stávají teorie), až po účast na aplikacích výsledků těchto činností.
  2. Cílem vědy je soustavné získávání prvotních nových vědeckých poznatků o všem, co zahrnuje Vesmír (všechny člověkem nevytvořené a vytvořené entity), což dělá z vědy mnohoprvkovou soustavu (různé vědní obory).
  3. Věda využívá ve svých poznávacích činnostech vědeckou metodologii, jako průniku různých vědeckých metod, vědeckých teorií, přístupů a algoritmů.
  4. Vědci cíleně sledují a v procesu poznávání konají vše pro to, aby v konečné fázi vědeckého poznávání byla zaručena pravdivost vědeckých poznatků.
  5. Věda ověřuje platnost vědeckých hypotéz a věrohodnost vědeckých poznatků dvěma odlišnými způsoby:
    • a. vhodnými, oborově orientovanými testovacími postupy (testování statistických hypotéz, verifikace, falzifikace),
    • b. názorem etického společenství (komunitou) vědců na obsah, metodologii, metody, algoritmy a výsledky vědeckého bádání.
  6. Rozhodujícím arbitrem pro posouzení, která činnost je vědeckou je názor etického společenství vědců, s uvědoměním si všech jeho specifik.
    Platí, že oblast lidské činnosti, v níž se realizuje vědecké poznávání, ve smyslu uvedených charakteristik vědy, není ničím omezena. Taktéž míra praktické aplikovatelnosti vědeckých poznatků není charakteristikou vědy a může být různá. Praktické využití vědeckých poznatků je však považováno za pozitivní, protože je objektivním přínosem pro zajišťování pokroku společnosti.
    Podle autorova názoru předložená charakteristika vědy obsahuje všechny podstatné atributy, které byly vědě přisouzeny v rámci jejího historického vývoje a současného stavu. Atributy by neměly být v rozporu s názory komunity vědců ani s názory „filosofů vědy“. Domnívám se, že předložená charakteristika vědy je srozumitelná pro vědce z různých oblastí vědy, pro filosofy vědy i pro pracovníky z oblasti techniky a technologií, možná i pro vzdělané jedince mimo vědeckou komunitu. A to bylo autorovým cílem. Autor by velmi přivítal diskusi k uvedené problematice, aby to, co je zde uvedeno získalo po připomínkování punc objektivity a potřeb-nosti a bylo, v dnešní „plzeňské“ éře degradace vzdělanosti úrovně vědeckosti bráno v úvahu.

Vysvětlivky k některým pojmům v definici vědy:

  • Soustavná aktivita - je opakem jednorázové aktivity, což znamená, že dopracování se k vědeckému poznatku není dílem okamžiku, krátkého času či náhody, ale delší vědecko-výzkumné činnosti. To ovšem neznamená, že věda vylučuje heuristické okamžiky (náhlá vnuknutí). Právě naopak; ty jsou, velmi důležité nejen v objevování přírodních zákonitostí, (např. Archimédovo „Heuréka“ při objevení zákonu o vztlaku tělesa ponořeného do vody) ale i zákonitostí v jiných vědních oborech.
    Soustavnou aktivitou při hledání nového se věda odlišuje od vynálezectví, pro které jsou typické intuice, fantasie, atypické nápady a krátká období vzniku vynálezu.
    Délka soustavné vědecké aktivity ve vztahu k určité entitě bývá různě dlouhá. V oblasti technické vědy jsou délky vědeckých poznávacích činností relativně krátké (měsíce až roky v rámci grantových projektů), v oblasti medicíny bývají i dosti dlouhé (několik let; výzkum účinnosti léčiv, klinická pozorování po chirurgických zákrocích), ve sféře přírodních věd i desetiletí. Např. v oblasti hypotézy strun [1], která se týká podstaty světa, se bádá jíž 35 let a stále je to jen neverifikovaná hypotéza.
  • Cílená tvůrčí aktivita – pojem „cíl“ lze vymezit ve smyslu výroku o úmyslu v budoucnu něco vytvořit nebo vykonat, přičemž impulz k tomuto úmyslu vyhází ze subjektu samotného nebo z jeho okolí na základě úkolů, požadavků či výzev. Cílené jednání je u jedince řízené jeho svědomím ([3], str. 719), cílené tvůrčí jednání je pak doplněno tvořivostí.
    Takže cílevědomá tvůrčí aktivita ve vědě znamená, že jedinec nebo skupina vědců je z určitých příčin motivována tak, že si vytýčí určitý vědecký cíl (např. odvození „teorie všeho“, důkaz existence černých děr, vliv určité totální kyčelní endoprotézy na atrofii přilehlých kostí, a pod.), jehož splnění se snaží s největší zodpovědností a tvůrčím způsobem. Někdy dochází k tzv. motivační identifikaci (duchovní ztotožnění se jedince s cílem, viz [3], str. 719).
  • Činnostně strukturovaná aktivita – tento pojem byl použít z toho důvodu, že ve většině existujících definic vědy se za vědu považuje jen to, co je již ověřeno a má tedy „punc pravdivosti“. Jenže pod vědou se dnes chápe i to, co má zatím jen úroveň vědecké hypotézy (např. hypotéza strun, která se navíc mylně označuje jako teorie strun [1]). Pracovat ve vědě s pojmem hypotéza, to vyžaduje, aby jakýkoli vědecký proces poznávání byl strukturalizován. Při induktivním bádání má vědecké bádání tyto prvky: vytváření hypotézy, verifikace hypotézy, formulace teorie. Při deduktivním bádání jsou to prvky: vytvoření teorie jedincem na základě jeho představ (hypotéz) a její experimentální ověření pro konkrétní entitu. Bádání s využitím výpočtového modelování se skládá z těchto částí ([3], str. 216): vytvoření systému podstatných veličin ve vztahu k řešení problému na konkrétní entitě, vytváření dílčích modelů, výběr matematické teorie pro řešení problému, analýza výsledků řešení problému, verifikace výsledků řešení problému. Všechny uvedené dílčí aktivity lze považovat za vědecké činnosti, pokud vědecké bádání směřuje k objevování nového.
  • Kolektivní organizovaná aktivita – složitost v současnosti řešených vědeckých problémů si vyžaduje vytváření vědeckých pracovních týmů. Existují však i osamělí „vědečtí mořeplavci“, ale jsou to jen výjimky. Týmová práce má svá specifika, viz např. [3], str. 782, mezi nimiž je důležitá problematika emoční inteligence ([3], str. 778).
  • Člověkem nevytvořené a vytvořené entity – nevytvořené entity zahrnují vše, co existuje na Světě a nevytvořil to člověk. Nevytvořené entity tedy zahrnují člověka samotného a ostatní neživou a živou přírodu. Do vytvořených entit patří vše, co člověk vytvořil na tomto Světě svými činnostmi. Je to tzv. druhá příroda.
  • Prvotní nové vědecké poznatky – vědecký poznatek je výsledkem vědeckého poznávacího procesu. Poznatek zvyšuje informační určitost o určité entitě, resp. objevuje a popisuje novou entitu. Musí se jedna o prvotní poznatky v dané době. Zpracované vědecké poznatky v mozku jedince mu umožňují vytvořit si vědecké znalosti, jejichž množina pak vytváří vědecké poznání jedince. Obecně je o těchto pojmech pojednáno v [3], str. 778.
  • Vědecká metodologie – obecně je metodologie vymezena jako disciplína o metodách (ucelený soubor pravidel a popis ověřeného postupu, jak s určitými HW a SW prostředky řešit určitý úkol) a metodikách (algoritmus metody) pro určitou oblast lidského konání. Vědecká metodologie bývá považována za teorii vědeckých metod a vědeckých metodik. Metodologicky se zabývá problematikou formulací vědeckých problémů, jejich všestranných analýz, ověřováním hypotéz, tvorbou teorií, způsoby řešení vědeckých problémů, realizací poznávacích procesů atd. Dovolím si zde sestavit tuto rovnici:
    Vědecká metodologie = systémová metodologie.
    Jedna věc je sestavit rovnici a druhá věc, zdůvodnit její platnost. Pokusme se o to: Systémová metodologie je zobecněná a tedy nadoborová metodologie pro jakoukoli reálnou nebo abstraktní soustavu (komu zní spojem soustava nezvykle, tedy pro jakýkoli systém). Je to metodologie teorie systémů. Od doby jejího vzniku (kolem roku 1950, biolog L. von Bertalanffy), zatím nikdo neprotestoval, že by teorie systémů nepatřila do vědeckého poznání. Komunitou vědců byla přijata za vědeckou. Za vědeckou je tedy možno považovat i systémovou metodologii. Autor publikace [3] ji vymezil takto:
    Systémová metodologie je abstraktním objektem, jehož struktura je tvořena: systémovým přístupem a myšlením, systémovými metodami a algoritmy.
    Východiskem systémové metodologie je systémový přístup (viz [3], str. 5-A). V současnosti je považován za zobecněnou tvůrčí metodologii myšlení a aktivit, aplikovatelnou na abstraktní i reálné entity, jejímž základem jsou systémové atributy. V současnosti je situace ve vztahu k systémovému přístupu spíše proklamativní než aplikační. Každý o něm hodně mluví, někdo si dokonce myslí, že ho používá, ale jeho plnohodnotné aplikace však většinou absentují.
    Za systémové metody je možno považovat: (1) soustavu logických metod (jsou tvořeny průnikem těchto párových metod: indukce – dedukce, analýza – syntéza, abstrakce – konkre-tizace, atd.), (2) experimentální metody, (3) modelování (znalostní, materiální, abstraktní), (4) statistické metody. Jsou to metody vědecké, všeobecně uznávané komunitou vědců.
  • Pravdivost vědeckých poznatků – filosofická kategorie pravdivost je součástí téměř všech dílčích vymezení vědy. Běžně je používána ve významu, že je to shoda toho, co se zjistilo v poznávacím procesu, se skutečností (viz pojem testovací postupy). Důležitá poznámka: Kdybychom zůstali při uvedeném konstatování o „pravdě ve vědě“, pak by museli být z vědy „vyobcováni“ ti vědci (skupiny vědců), kteří se snaží dokázat, že jejich vědecké hypotézy jsou pravdivé, ale zatím se jim to nepodařilo. Konkrétně by to byli vědci, kteří se zabývají tzv. teorií strun (již bylo vzpomenuto). Vytvořili hypotézu, že elementární částice hmoty nejsou bodové objekty, ale že mají „strunovou podstatu“ v tom smyslu, že když se jim přidá energie, tak mají „protáhlý“ tvar, když se jim energie odebere, tak se smrští. Od teorie strun se očekává (bude-li hypotéza strun experimentálně potvrzena), že by mohla ukázat cestu ke sjednocení kvantové teorie, gravitace a fyziky elementárních částic. Prozatím však vědecká komunita nedala hypotéze strun nedala punc teorie. Lee Smolin v knize [1] píše: „Strunová teorie buď je, anebo není završením vědecké teorie zahájené Einsteinem v roce 1905. Takové zhodnocení se nemůže opírat jen o neprokázané hypotézy či neoprávněné domněnky, ani o naděje, které do ní vkládají stoupenci teorie. Jde o vědu. A pravdivost každé teorie lze zhodnotit pouze na základě výsledků publikovaných ve vědecké literatuře. Musíme proto pečlivě rozlišovat mezi hypotézami a prokázanými skutečnostmi.“ Komunita vědců za vědecký proces považuje i tvorbu a rozpracovávání vědeckých hypotéz, pokud je v nich začleněna i metodika, jak prokázat jejich pravdivost. Tato skutečnost ovšem vede k tomu, že explicitní charakteristikou vědy nemůže být pravdivost. Jinými slovy, za vědecké poznávání je považováno i to, co pravdivost zatím neprokázalo, ale prokazatelně se o to snaží. Proto zní bod 4 v charakteristikách vědy tak, jak zní.
  • Věrohodnost vědeckého poznatku – tento pojem lze vymezit takto: „Věrohodnost poznatku znamená, že jedinec může poznatku, získanému poznávacím procesu a s ohledem na postup jeho získávání, důvěřovat“. S věrohodnosti poznatku souvisejí tyto filosofické kategorie: pravdivost, správnost a přesnost poznatku (viz [3], str. 823 až 836).
  • Testovací postupy – jsou to postupy, kterými se ověřuje (testuje) platnost vědeckých hypotéz, resp. pravdivost a správnost vědeckého poznatku. Obecnou metodikou je testování statistických hypotéz (viz [3], str. 600 až 603), což se všeobecně označuje jako proces verifikace či falzifikace. Tyto procesy patří k tzv. „vnitřním prostředkům vědecké činnosti“ a jsou vždy uplatňovány společně a komplementárně (doplňují se) s cílem podpořit danou hypotézu či poznatek (verifikace) nebo odhalit jejich slabá místa (falzifikace).
  • Komunita vědců – je neorganizované, dobrovolné, teritoriálně roztroušené seskupení jedinců zabývajících se vědeckou činností a „vyznávajících“ věrnost etickému kodexu, v němž ústřední myšlenkou je racionální posouzení argumentů o věrohodnosti a pravdivosti vědeckých hypotéz a vědeckých poznatků, určité „odsouhlasení“ nového poznatku a přisouzení mu vlastnosti „kolektivní věrohodnosti“, resp. „kolektivní správnosti poznatku“ (viz [3], str. 831). Poznámka: Komunita vědců je jediným lidským arbitrem vědeckosti. To ovšem neznamená, že nemůže zklamat, sice krátkodobě, ale může, a to v těchto případech:
    - Vědecký poznatek má formu vědecké revoluce – vědec přijde s novým poznatkem, pro jiné zcela neznámým, takže tito ho mohou považovat za cokoli, jen ne za vědecký přínos. Ilustrací může být objev chemických oscilátorů na začátku minulého století Morganem a Brayem, které vědecká komunita odmítla jako nesmysl. Obdobným případem je i chemický oscilátor Bělousova (r. 1951, který na své uznaní čekal 17 let, až když Žabotinský provedl stejný pokus s jinou chemickou soustavou. Z obou se pak stali slavní vědci ([3], str. 1071).
    - V komunitě vědců (v její určité části) se projeví syndrom skupinového myšlení, takže dochází k odmítání určitých vědeckých poznatků, i když jsou správné. Taková situace může nastat jak ve vědecké praxi (uzavření se vyznavačů hypotézy strun do sebe a odmítání klasické fyziky elementárních částic (viz Smolin [1]) tak i v týmech recenzentů určitých vědeckých časopisů.

3. Členění vědních oborů

Členění vědy na obory lze provést různými způsoby, např. podle principu, metody a předmětu zkoumání. Zde je použito kritérium předmětu zkoumání, na němž se hledají nové poznatky. Autor rozčlenil vědní obory takto: vědní obory základní (přírodovědní), konstituované, humanitní a společenské, formální (podpůrné) a komplementární (doplňující). Cílovým chováním v prvních dvou skupinách je objevovat nové. Podpůrné a doplňující vědy jsou objevování nového nápomocné (i v nich je však možno objevovat).

3.1 Základní vědní obory

Realizují poznávací činnost na entitách, vzniklých a existujících nezávisle na člověku. Jsou to entity přírodní v tom nejobecnějším významu. Lze je členit na neživé (neživá přírody) a živé (živá příroda, do níž patří vše, od bakterií až po člověka). Základní vědní obory jsou proto běžně označovány jako přírodní vědy.

  • 1. Neživé entity – je to vše neživé, co člověka obklopuje a on se nepodílel na vzniku. Člověk svými tvořivými činnostmi vytvořil v souvislosti s neživou přírodou tyto obory: fyziku (astronomie), geologii, chemii a materiálové vědy. Z nich se některé později rozšířily i na živou přírodu v podobě biofyziky, biochemie, biomateriálových věd, bioastronomie atd.).
  • 2. Živé entity – je to živá příroda, členící se na floru, faunu a člověka. Patří sem:
    - biologie (botanika, zoologie, biologie člověka),
    - zmíněná biochemie, biofyzika, organická chemie,
    - lékařské vědy v tom smyslu, že spojují biologické a společenské vědy a pomocí speciálních oborů medicíny se zaměřují na studium anatomických a funkčních změn v průběhu chorob, na jejich předcházení a léčení.
    V základních vědních oborech se získávají základní vědecké poznatky o našem bytí na tomto Světě.
3.2 Konstituované vědní obory

Jsou to obory, které poznávají „nové“ na entitách vytvořených člověkem, tedy na tzv. druhé přírodě. Člověk realizuje poznávací činnosti v rámci techniky (technické objekty) a různých technologií (technické i netechnické, výrobní a jiné procesy).

To dalo vznik mnoha jiným oborům (zemědělství, lesnictví, těžba surovin). Vznikaly různé prodejné výrobky, čímž vznikla ekonomika.

Pojmenování „konstituované“ odpovídá tomu, že to jsou vědní obory vytvořené, tedy konstituované člověkem (lat. constituo = řídit, zavádět, vytvořit). Za vědecké lze tedy považovat technické vědy, technologické vědy (obrábění, tváření, svařování, prášková metalurgie, zpracování papíru a dřeva, biotechnologie, potravinářské technologie), zemědělské vědy, ekonomické vědy, bioinženýrské vědy ([3], str.82, např. bioniku, biorobotiku, biokybernetiku, biomechaniku, biomechatroniku, genetické a tkáňové inženýrství atd.).

Mnoho konstituovaných vědních oborů využívá poznatky ze základních vědních oborů a s jejich využitím objevuje „nové“ v rámci sebe samých.

3.3 Humanitní a společenské vědy

Jsou to vědy zabývající se člověkem a společností. Obecné poslání v těchto vědách má filosofie a filologie. Pro ilustraci, do společenských věd patří sociologie, psychologie, politikologie, demografie, ekonomie atd. Patří sem i kulturní vědy jako je archeologie, etnografie, antropologie, estetika, lingvistika atd.

3.4 Formální vědní obory

Název formální souvisí s tím, že tyto obory používají k vyjadřování formální jazyk (symboly, znaky). Podpůrné jsou v tom smyslu, že podporují poznávací činnosti ve všech základních a konstituovaných oborech; jsou to vědní obory nadoborové. Patří sem matematika (jazyk přírodních a společenských věd) a logika (jazyk veškerých věd, zejména však humanitních). Matematika a logika bývají též označovány jako abstraktní vědy. Do podpůrných věd bývá řazena i filosofie, která je zčásti chápána jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy).

3.5 Komplementární vědní obory

Tyto vědní obory komplementují (doplňují; lat. complementum = doplněk) nejen předchozí kategorie věd ale i různé jiné odborné činnosti. Následuje výčet některých oborů, které lze zařadit do této skupiny věd: geodézie a kartografie, životní prostředí, měřicí technika, světelná technika, informační soustavy, technická kybernetika, znalecké inženýrství, technologie zpracování dřeva, protipovodňová ochran, úprava toků a bystřin, morfologie toků, jezer, rybníků atd.

Je samozřejmé, že u některých z uvedených se získávají nové poznatky s větší míru významnosti mv a tím potenciálně vědeckosti, u jiných zase s menší mírou mv. Učinit škálu mezi více a méně vědeckým je obtížné, a být arbitrem si netroufám. Položit nějakou dělicí čáru zřejmě ani nelze (pokusil se o to Popper).

Všechny uvedené vědní obory, tedy základní, konstituované, formální a komplementární, lze označit jako konkrétní vědy.

4. Charakteristiky vědeckých činností – co je vědecké?

Komplexní charakteristika vědy v odstavci 2 byla vytvořena pro tyto účely:

  1. Pro „normální“ jedince, nikoli pro „filosofy vědy“, aby ti normální měli k dispozici srozumitelnou charakteristiku vědy, k jejíž formulaci byla použita běžná slova, nikoli filozofické slovní „kudrlinky“, které z vět vytváří obsahové hlavolamy.
  2. Pro formulování charakteristik vědeckých činností. Ty jsou důležité k posuzování, které činnosti a jim odpovídající obory je možno považovat za vědecké. A zcela rovnocenně, které za nevědecké.
  3. Pro formulování charakteristik vědeckých poznatků. Tyto jsou důležité pro posuzování, zda určitou práci (jako písemné pojednání o realizaci poznávacích procesů) je či není možno považovat za vědeckou.

4.B Charakteristiky vědeckých činností

Dále vymezené charakteristiky vědeckých činností (procesů) navazují na vymezení vědy v odstavci 2. Tyto charakteristiky lze též označit jako „atributy vědeckosti činností“:

  1. Vědecká činnost je soustavná, cílevědomá, činnostně strukturovaná, organizovaná, individuální i kolektivní, která má podobu vědeckého bádání a poznávání a charakter vzájemně propojených procesů, determinovaných oborem vědeckého zkoumání a typem řešené problematiky.
  2. Základní filozofickou kategorií, která charakterizuje vědeckou činnost a je její nutnou podmínkou, je novost v tomto smyslu: Je to proces zjišťování (poznávání) určité nové, doposud neznámé skutečnosti v podobě poznatku, nebo příspěvek novosti k tomu, co je již částečně známo. V obou případech je to reálně nebo potenciálně možné přispění ke zvýšení „rozsahu či úrovně poznání“. Pro novost je charakteristická časová a obsahová determinovanost, což znamená, že „novost“ je vždy nutno vztahovat k určité době a k určité úrovni historického vývoje vědy a tím i našeho poznání.
  3. Nutno zdůraznit, že důležitou charakteristikou vědeckosti je cílená motivace tvůrčího hledání „nového“. Vědeckou je tedy jen ta tvůrčí činnost, která si hledání „nového“ stanovuje jako prvotní cíl.
  4. Další nutnou podmínkou je, aby zjišťovaná nebo zjištěná nová skutečnost (v podobě poznatku) mohla být považována za vědeckou, je aplikace vědecké metodologie. Jak již bylo uvedeno, v současnosti je možno klást rovnítko mezi vědeckou metodologii a systémovou metodologii. Ta obsahuje systémový přístup, systémové myšlení, systémové metody a systémové algoritmy. Absenci systémového přístupu lze při vědecké činnosti tolerovat (vědci ji nahrazují intuitivní silou svého myšlení). Ovšem bez použití vědeckých metod (logické metody, experiment, modelování, statistika) není proces poznávání vědeckým.
  5. Nezastupitelnou charakteristikou vědecké činnosti je pravdivost získaných poznatků posuzovaná na základě výsledků testovacích procesů, resp. zabudování teze o testování pravdivosti do vědecké hypotézy.
  6. Poznávací procesy musí být kýmkoli reprodukovatelné.
  7. Poslední podmínkou je souhlas komunity vědců s tím, že procesy bádání, či jejich výsledky v podobě poznatků, je možno považovat za vědecké, přičemž dosažení souhlasu komunity může mít i dlouhodobý charakter

Shrneme-li vše uvedené můžeme formulovat toto konstatování:
Základní charakteristiky vědecké činnosti

  1. Vědecká činnost je dominantně soustavná, cílevědomá, činnostně strukturovaná, organizovaná, individuální nebo kolektivní aktivita, která má podobu vědeckého bádání a poznávání.
  2. Nutnou podmínkou vědecké činnosti je aktuální novost ve smyslu:
    - získaní nového poznatku (prvotní poznatek v určité době)
    - doplnění stávajícího poznatku o nové skutečnosti.
  3. Cílená motivace tvůrčího hledání nového poznatku.
  4. Aplikace vědecké metodologie při bádání, kterou může být systémová metodologie,
  5. Pravdivost získaného poznatku potvrzená testovacími procesy, resp. vědecká hypotéza obsahující tezi o testovacích procesech a způsobech jejich realizace.
  6. Reprodukovatelnost výsledků poznávacího procesu.
  7. Souhlas komunity vědců (vědecko-etické a imaginativní), že procesy bádání, či jejich výsledky v podobě poznatků, je možno považovat za vědecké.

5. Co není vědeckou činností

Odpověď na tuto otázku je velmi důležitá, protože si ji velmi často musí klást jedinci jmenování do funkcí oponentů různých, vědou se zabývajících „písemností“. Jsou to např. žádosti o grantové projekty, posuzování jejich dílčích a závěrečných hodnocení, práce disertační, doktorské a habilitační.

Obecná odpověď na otázku z nadpisu je velmi jednoduchá:
Postačující podmínkou, aby se nejednalo o vědeckou činnost, je nesplnění byť i jediné charakteristiky vědeckých činností.

Jednotlivé „atributy nevědeckosti činností“ je vhodné vymezit. Vznikly negací „atributů vědeckosti činností“ z předchozí statě:
Atributy nevědeckých činností

  1. Činnost neobsahuje prvek „aktuální novosti“, tedy nijak nerozvíjí existující poznání.
  2. Neexistuje cílená motivace hledání „nového“; hledání nových poznatků tedy není primárním cílem činnosti.
  3. V činnostech se nepoužívá vědecká metodologie.
  4. Činnosti nesměřují k ověření pravdivosti dosažených výsledků; buď hypotéza neobsahuje způsob verifikace, resp. poznatek není verifikován.
  5. Činnosti jsou nereprodukovatelné. Chybí souhlas komunity vědců, že realizované činnosti lze považovat za vědecké Poznámka: Vědomě nebyl negován první bod charakteristik vědeckých činností. Ten pojednává o jejich vlastnostech, tedy, že to jsou činnosti soustavné, cílevědomé, činnostně strukturované, organizované atd. Nelze totiž vyloučit tyto skutečnosti: K novému poznatku lze dospět i jednorázovou poznávací činností (nikoli soustavnou). Vzhledem k získanému novému poznatku se nemusí jednat o cílevědomá činnost; tento může být získán i v rámci jinak zaměřené činnosti.
  6. Závěr
    To, co je zde předkládáno čtenáři lze považovat za odvážný počin, do kterého se nehrnou ani vědci, protože se jedná o nestabilní činnost „na bifurkační hraně O1“ Cesta po O1 je nestabilní, protože není známo, co je vědecké. Nestabilita je i v tom, že nelze predikovat, jaká nastane situace po publikování tohoto příspěvku.

    Nestabilní cesta O1

    Možné situace:
    • 1) Nikdo zveřejněný příspěvek nebude komentovat (a to z různých důvodů), stále však hrozí, že padnete do jednoho z údolí (cesty O2).
    • 2) Údolí napravo nechť je údolím souhlasu, tj. myšlenky příspěvku budou přijaty kladně.
    • 3) Údolí napravo je údolím kritiky, která se může zvednout po zveřejnění článku.
      Kostky jsou vrženy.

Literatura
[1] Smolin, L.: Fyzika v nesnázích. Argo, Dokořán, 2006.
[2] Feyerabend, P., K.: Against method. Verso, London 1980 (česky: Rozprava proti metodě. Aurora, Praha, 2001).
[3] Janíček, P.: Systémové pojetí vybraných oborů pro techniky; hledání souvislostí, I. a II. díl. Nakladatelství CERM, VUTIUM, Brno, 2007.
[4] Janíček, P., Kledus, R., Semela, M.: Znalectví a znalecké inženýrství v systémovém pojetí. Nakladatelství CERM a VUTIUM, Brno, 2011? (píše se):
[5] Fajkus, B.: Filosofie a metodologie vědy. Academia, Praha, 2005.
[6] National Geographics – fotografie (není uveden rok vydání).

Na Vysočině vítězí stroje

Firma Uniman Engliš, s.r.o., Rovečné, výroba ocelových konstrukcí a zdvihacích zařízení se stala Firmou roku kraje Vysočina 2009. Soutěž o firmu roku (a také soutěž o Živnostníka roku) vyhlašují Hospodářské noviny. Titulárním partnerem je firma Vodafone, záštitu nad soutěžemi převzala Hospodářská komora ČR a Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Vítězové všech krajů se utkají o celkové prvenství v ČR dne 26.11.2009 ve Slovanském domě v Praze (přímý přenos na ČT 24).

Firma Uniman Engliš působí na Vysočině, v kraji, kde hejtman Jiří Běhounek vysoce hodnotí význam regionálních firem – „tvoří slibný rozvojový potenciál našeho kraje…, význam podnikatelů spočívá ve vytváření pracovních míst a udržování zručnosti, na druhou stranu jsou firmy a živnostníci zdrojem inovací, originálních postupů a tvůrčích myšlenek.“ To vše v plné míře naplňuje právě firma Uniman. Byla vybrána ze 7 211 registrovaných firem na Vysočině, jak uvedly HN firma „zaujala složitostí výroby, je specialistou na zdvihací zařízení a každý výrobek je ze 40 % prototypem… I přes současné problémy na strojírenských trzích firma bez ohledu na své hospodářské výsledky nepropustila jediného zaměstnance a podporuje místní školy a spor-tovní aktivity.“

Ing. Karel Engliš, zakladatel a ředitel firmy uvedl: Pro klienty jsme zajímaví především svojí schopností vyrobit zařízení od jeho návrhu až po dodávku přesně podle zadaných požadavků. Na trh se podařilo prorazit právě díky své specifičnosti. Získali jsme zákazníky z řad významných českých firem, ale i četné zahraniční klienty. Využili jsme skutečnosti, že děláme něco, co jiní nedělají, nebo alespoň ne s takovou invencí přímo podle požadavků zákazníka.

Ing. Karel Engliš je vnukem dodnes uznávaného národohospodáře a ministra financí první republiky, guvernéra Národní banky a rektora Karlovy univerzity. V socialistické éře měl ale proto dost problémů. Vlastní pílí a houževnatostí se vypracoval na předního českého odborníka v oblasti manipulace s materiálem. Nejen jako ředitel, ale i jako projektant firmy Uniman se podstatnou měrou podílí na vývoji výrobků, na řešení technických oříšků i břemen. Ing. Engliš je také dlouholetým členem výboru ASI, u jejíhož zrodu stál.

Děkujeme a gratulujeme k ocenění firmy.

Redakce

ICDAM